Jdi na obsah Jdi na menu
 

O tom, jak mládí a moudrost může jít (výjimečně) ruku v ruce

6. 12. 2010

 

Jak začít psát recenzi na tvorbu mladičké umělkyně, jež svými vyjadřovacími schopnostmi dokáže hravě předčít téměř každého průměrného teenagera; aniž by člověk musel příliš komentovat právě onen mladický věk? Jistým obecným míněním je, že recenzent by měl být alespoň roven v tvorbě a intelektuálním smýšlení recenzovanému autorovi, ale v tomto případě je na místě otázka: je možné, aby autor sic starší a v mnohém literárně zkušenější posuzoval tvorbu autora, jehož přehled a znalosti z oblasti literární tvorby recenzenta samého v mnohém předstihují?

Díla vzešlá z pera této začínající autorky by se dala pro potřeby recenze rozdělit na díla zdařilá, a ta, která by snesla nějakou tu dávku oprav.

Do první kategorie a rovněž na pomyslnou příčku číslo jedna, by jistojistě spadala miniatura s názvem „A tak už to chodí“.V ní se nezračí pouze autorčina sečtělost, náhled na svět a jakýsi vnitřní klid, který naprostá většina jejích vrstevníků postrádá, ale také porozumění současné morálce, jakési všeobecné „filozofii světa“ a v neposlední řadě rovněž notná dávka oduševnělosti, které má autorka zkrátka na rozdávání. Hloubka této miniatury by mohla drze konkurovat Mariánskému příkopu a v soutěži o výstižnost během několika málo řádků by jistě tato miniatura obsadila první místo.

Miniatury jsou nejčastěji publikovaným žánrem Mitzi Merte. Na jednom z literárních serverů pro začínající autory se mohou naše oči vpít do těch nejlepších a naše duše může zaplesat nad řádky, které zplodila ruka, jež ještě nedávno držela své první školní pero… Je až s podivem, jak se v tvorbě takto mladé autorky může zračit jistá tíže života, dychtění po lepším světě, chápání dnešního světa, stejně jako osobitý (a mnohdy černý) humor, který Mitzi košatě využívá ve svých povídkách. Satira a sarkasmus mistrně propletený s hloubkou hlavních myšlenek jsou typickými znaky děl slečny Merte.

Snad nepochopení vrstevníků dává některým miniaturám ten správný náboj… Ostatně říká se, že tvorba je jen autorovým zrcadlem. Dokonale vystižené pocity ženy, která je světem nepochopená nám předkládá Mitzi v miniatuře „Jak se máš?“, méně pak – ale stále – v dílku zvaném „Generace před námi“.

Použiji-li aliteraci k vyjádření, kým vlastně Mitzi Merte na poli spisovatelském je, zcela jistě ji označím jako „mladou mistryni miniatur“.

Dalším závažným dílkem, jehož tíha prýští z každého písmene a z níž má čtenář pocit, jako by se nad ním stahovalo šedé mračno, je miniatura  „Úsporný nadpis = chybějící nadpis“. Nechává čtenáři prostor pro domyšlení okolností vzniku tohoto díla stejně jako dobrání se jeho merita. Dala by se rozvíjet pochopitelně dál, nabývat na délce, intenzitě… autorka však ví, že když pero zarazí o pomyslný mantinel, ponechá tak volnou dráhu čtenářově imaginaci.

Lehce mrazivé dílo „A hele, co jsem zač“, ve kterém cítíme známý ledový prstík, jak běhá po naší páteři, dokáže ve čtenáři vzbudit pocit jakési paranoie či snad hororového pronásledování neznámým zločincem. Kdo je kostlivcem ve skříni této miniatury? Komu je dílo určeno? Jeho poslední věta jako by evokovala schizofrenního autora (kterým Mitzi Merte díkybohu není), jež má nad čtenářem navrch a stále nevytasil svoje eso z rukávu. Při četbě „A hele, co jsem zač“ jsem si mimoděk vzpomněla na krátkou povídku Fredrika Browna "Neohlížejte se!", která vyvolává zhruba stejné pocity.

Z tvorby humorné bych uvedla následující příklad jako typického zástupce černého humoru v rukou kýžené autorky:

Máte-li kil stále více,
pomůže vám tasemnice.

Nejen, že Mitzi zde volí slova autorsky „hodnotnější“ (máte-li namísto když máte), ale vybízí internetové čtenáře ke komentářům, které její rým dále rozvíjejí. A že se takoví najdou, se můžeme přesvědčit na vlastní oči při přečtení prvního komentáře:

teď už jenom poradit,
kterak si ji nasadit.     

Autorka často píše i o sobě, o svém životě; její tvorba je tedy i jistou sebereflexí vrcholící v krátkém zamyšlení „Vrátíš se zpátky?“. Úryvek, který se mi z této „rekapitulace dosavadního života“ vryl do paměti, zní:

 

 

A nakonec přišla puberta a s ní odešlo logické myšlení. Každý den vyvěšuji na zastávkách své duše jeho velikou fotku s nápisem: VRÁTÍŠ SE ZPÁTKY?

K dobré recenzi však nepatří pouze superlativy, ale také výtky, jejichž účelem je zejména „nakopnout“ autora k větším výkonům. Nyní se tedy musím (chtě-nechtě) přesunout do výše zmíněné kategorie číslo dvě.

Tato kategorie se v případě Mitzi Merte týká zejména povídek, a to povídek, jejichž psaní je doprovázeno jistým „natěšením“, které se nakonec odráží v uspěchanosti díla a častokrát se tak stává, že jisté situace zůstanou otevřeny, nedořešeny a celkový dojem povídky je tak poněkud pokažen a nad čtenářovou hlavou zůstává viset známá otázka „co tím chtěl básník říci?“.

Rovněž absurdita se občas nevyhne ani tak vynikající mladé autorce, jako je Mitzi. Například v začátku povídky „Paměť nad zlato“ by mohlo být zástupcem tvrzení, že hlavní hrdina, lékař a svědek těžké nehody jedné krásné ženy, tuto ženu neodveze do nemocnice, nýbrž k sobě do bytu do domácího léčení, aby se tak mohl dále rozvíjet romantický příběh… :-) Na několika dalších stranách se dočteme, že ona žena utrpěla vážnou amnézii, tudíž je nám jasné, že zranění muselo být příliš závážné na to, aby se o ženu mohl lékař starat ve vlastním bytě.

Dalším častým případem rušivého efektu v povídkách je aplikace českého životního stylu do povídek, které autorka umístila do prostředí anglického či amerického. Typickým příkladem by mohly být následující znaky ze zatím nedokončené povídky „Třída slečny Gwendy“:

- v amerických třídách sedí většinou žáci v lavicích sami, kdežto Mitzi se řídí tradičním českým zasedacím pořádkem, tedy dva žáci v jedné lavici.

- zájem rodičů o novou učitelku ve třídě svého dítěte rovněž nebývá v amerických rodinách častým jevem

Řešení těchto drobných, ale viditelných prohřešků bych osobně viděla v dostatečném načtení teenagerovských příběhů z prostředí amerických středních škol.

Paradoxně je Mitziina závažně laděná tvorba (miniatury, básně) hodnotnější, než tvorba beletristická, ač by člověk čekal, že právě v mnohém snadnější beletrie bude začínajícímu autorovi v mladických letech bližší.

Při četných rozhovorech s autorkou musím téměř pokaždé smeknout před její trefností, vtipem a reakcemi ex abrupto. Často dokáže svou vtipnou fantazií šokovat posluchače a šplhá tak na úroveň satiriků zvučných jmen či moderátorů oblíbených talkshow.

Měly-li by být sečtělost, důvtip, šarm a inteligence Mitzi Merte shrnuty do jedné publikace, vydala by tato, v kontrastu s jejím věkem, na několik svazků.
O autorčině intelektu a všeobecném vzdělání by se rovněž dalo hovořit v řádech hodin. Vždyť kolik mladých dnes správně definují, kdo byla Jane Austenová, Anna Elliottová či William Shakespeare…? Kolik teenagerů se s láskou zaposlouchá do hudby třicátých let? Kolik jich touží tančit valčík na plese místo divokého „tance“ (Svatého Víta?) na pochybných zábavách?

Proto doufám, že mluvím-li o Mitzi Merte, mluvím zároveň o in spe držitelce Pullitzerovy ceny za literaturu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář